První nocleh po cestě jsme zabukovali v penzionku u Franca Cis, druhý byl v plánu někde pod širákem nebo spíš v autě. Náš oranžový slon je k tomu přímo předurčen. Sklopením zadních sedadel v něm totiž vzniká rovná plocha. Stačí pohodit nějakou karimatku a ulehnout. Tedy opravuji - stačí vyndat celý obsah kufru, pohodit karimatku a ulehnout.
Aby bylo lze zalehnout, je třeba dojet autem na místo k tomu vhodné. Snadné. Ne ale na pobřeží Itálie. Nejprve jsme se hodinu prodírali z města šílenou dopravní špičkou. Když konečně začala silnice stoupat do hor, nebylo z ní úniku. Všude kolem domy. Odbočující cestičky na mapě vedly jen k dalším na sebe nalepeným domečkům. Nikde ani metr místa. A pokud už někde v zatáčce serpentin někde ten metr byl, nebylo místními opomenuto ho důrazně zahradit lanem. Už už chceme vzít zavděk prašnou odbočkou k nějaké fabrice a nehledět na hromady odpadků všude kolem, když mi padne oko ještě na jedno místo na mapě. Šťastný to pád. Za chvíli už parkujeme na místě, které bychom jinde považovali za zoufalé, ale zde se nám zdá býti noclehovým rájem. Dokonce tu teče malý horský potůček, který skvěle poslouží k ranní hygieně. Tedy až po vyndání celého obsahu kufru, pohození karimatek, zvládnutí ekvilibristiky zavírání kufru zevnitř, zamknutí auta bez aktivace alarmu, ulehnutí a usnutí v horských "příjemných" dvacetiosmi stupních pana Celsia...
Žádné komentáře:
Okomentovat