San Marino

Sanmarinská republika byla vybrána jako jeden z cílů na zpáteční cestě už v teple domova. Musíme kajícně přiznat, že spíše jako kuriozita a pro zabarvení mapy Evropy odlovením místní kešky. Nakonec šlo o jedno z nejkrásnějších míst, co jsme zde poznali. Majestát pohoří s věžemi opevnění a romantika města na něm vystavěného se nám vryla hluboce pod kůži. Bylo tu prostě nádherně...

Jedno tam, jedno zpátky

Cestou do Kalábrie se nám podařil prvoodlov jedné kešky v národním parku Sila. Jak už jsme psali, byly tam nové keše dvě, ale druhá měla v listingu důrazné varování na obtížnost přístupové cesty. Pod dojmem čerstvě protrpěných hrůz večerní dopravní špičky pod Neapolí jsme se tehdá k jejímu odlovu neodvážili.

Čas dovolené plynul a ještě ani při cestě zpátky nebyla keš odlovena. No nedalo nám to a odbočujeme z dálnice do okolí města Acri, do údolí jménem Valle del Mucone. Cesta nakonec nebyla tak obtížná, rozhodně jsme zde během dovolené zažili mnohem horší. Silnička byla stále asfaltová a kroutila se sice tence a usilovně, ale projet se dala v pohodě i se slonem. Dokonce nejel v protisměru ani jeden autobus... :-)

Pak už jen pár set metrů procházky malebným údolím k čůrku vody v řece, přejít přes polorozpadlý most, vyhnout se na něm zmiji, hlídkující jen pár metrů od krabice a bylo hotovo. Jedno FTF cestou tam, jedno zpátky...

V údolí rostlo i červené víno a fíky. Malinko jsme ochutnali a obojí bylo skvělé.

K medůzám se nečuchá

Za celou dovolenou jsem ve vodě uviděl jen tři malé medůzky. Tak 5 cm v průměru, světle hnědé. Nevypadaly nebezpečně, ale chyba lávky. Svůj obranný mechanismus proti predátorům měly dost účinný. Bohužel jednu z nich Yveta omylem stiskla mezi koleny a medůzka nepoznala, že ji fakt nechce sežrat. Výsledkem byly velikánské puchýře a bolest podobná vosímu píchnutí.

Čepice na kdejakém kopečku

V našich krajích se vesnice a města stavěla u zdroje vody, často u soutoku řek. Jinak tomu zjevně bylo v říši římské. Po celé Itálii najdete mraky historických měst a všechny na temenech menších či větších kopců. Evidentně byla mnohem důležitější pozice obranná, než nějaký snadný přístup k vodě a dopravní trasy. Města a městečka jsou navíc s domy řádně italsky namačkanými jeden na druhý. Kopec má proto slušivou kamenocihlovou čepici...

Prezzi dei carburanti

Ceny pohonných hmot jsou v Itálii vysoké a navíc se místo od místa dost liší. Na našince pak číhá ještě jedna zvláštní zrada. Rozlišují se ceny samoobslužné a s obsluhou. Rozdíl činí někde 2 %, ale taky klidně 20 %. Ne, že by člověk neuměl manipulovat s hadicí. Fór je v tom, ze samoobsluha znamená si i zaplatit. Předem, bankovkami nebo kartou. Jenže jsme nenarazili na pumpu, kde by s tím nebyl problém. Někde pokladna nebrala bankovky, jinde karty. Co ale nebrala žádná bez výjimky, byly čipové karty. No a my měli pochopitelně všechny karty čipové...

Připravte se na ceny v rozpětí 1,29 až 1,77 € za litr nafty. Benzín vždy o cca 0,15 až 0,20 dražší. Průměrně kolem 1,5 €/l. A ještě jedna věc. Vývěsní štíty benzinek hlásí vždy cenu samoobslužnou. Necháte se nalákat na cenu 1,34 €/l a v reálu zaplatíte 1,53 €/l. Ale jsou i výjimky. Narazili jsme jednou na moc ochotného Itala, který nejdřív pomáhal radou, pak když nefungovala naše karta, tak rozebral samoobslužnou kasu, donutil stojan načepovat bez předchozího zaplacení a nakonec provedl platbu za sníženou cenu ručním terminálem. 

Jasně nejlevnější ceny jsou v San Marinu. Nejen, že je tam krásně, ale naftu koupíte za 1,26 €/l a nedělají na zákazníky žádné nesamoobslužné úskoky. 

Pokud k cenám pohonných hmot připočtěte dálniční poplatky, vyjdou vám náklady za kilometr jak u malého letadla. Konkrétně počítejte cca 6,80 € na 100 km, což při spotřebě našeho slona KIA Sportage 7,5 l/100 km zvyšuje efektivně cenu nafty na 2,40 €/l, tedy cca 66,- Kč za litr. Platí při provozu po placených úsecích dálnice a aktuálním kurzu Eura 27,40 Kč/€. Fuj...

Skokanská tradice

Skáčeme všude po světě od doby, kdy Andulka na Bali skákala sama při slunce východu se samospouští. Nemohli jsme vynechat ani zde. Slunce tentokrát zapadalo a spolu s pobřežními skalisky vytvořilo ten správný rámec. 1, 2, 3, hop...

Víno za 3 nebo za 8 €...?

I v Capo Vaticano v místním značně ušmudlaném marketu kupujeme lahvinku červeného. Cenová hladina kolem 5 € tu zcela chybí. Mají buď pochybné patoky za 3 € nebo od 7 € výše. Kupujeme pochopitelně to lepší. Nějak mi to ale nedá a beru k němu i jeden patok.

Pointa historky je předem jasná, že...? Patok byl nakonec vynikající a nebýt nalepené cenovky, tak jsme druhé "lepší" víno snad i vylili.

Tropea

Jestli na jihu Itálie stojí nějaké město za návštěvu, pak je to jistojistě Tropea. Historické centrum se tyčí vysoko na pískovcovém útesu, který spadá par desítek metrů kolmo k moři. Domy stojí až na samé hraně. Vlastně kus za ní, protože musejí být podpírány systémem klenutých opěrných zdí. Třešničkou na dortu místního všudypřítomného génia loci je kostel Santa Maria dell'Isola na skále vystrčené do moře hned naproti útesu s visutou hradbou domů.

Tropea je úžasná za dne i v noci. Za denního světla ohromují pohledy na útes, večer okouzlí uzoučké uličky, kde za každým rohem narazíte na romanticky svíčkami osvětlené stolečky některé z nesčetných místních restaurací. Byli jsme tu už 3x a při odjezdu se asi stavíme ještě jednou. 

Capo Vaticano

Jsme na místě. Poblíž majáku na Capo Vaticano, malé vesnici na nártu italské boty. Tachometr ukazuje přesně 2173 km z Ústí nad Labem (včetně odboček na přespání a odlov keší). Nebýt zážitků spojených s nocováním pod Neapolí, šlo by celkem o pohodovou cestu. Tedy v případě rozdělení na tři úseky a tři dny cesty. Jet tuhle vzdálenost nadvakrát nebo dokonce na jeden zátah už s pohodou nemá mnoho nebo zhola nic společného. 

Italské FTF

Italové geocaching moc nežerou. Zjevně se raději poflakují, pokuřují, leští si boty, ondulují vlasy a klábosí o nesmrtelnosti Juventusu a chroustů. Proto už pár dní čekají poblíž cesty do Kalábrie dvě neodlovené keše. Odbočka asi 35 km. Míříme jen na tu snadněji dostupnou u rezervace se starými stromy - I Giganti della Sila.

Keš je opravdu ještě pannou a ani staleté borovice s průměrem kmene přes 1,5 metru a výškou kolem 45 m nejsou k zahození. 

Druhou keš už nepokoušíme. Hodina chůze a obtížná přístupová cesta autem nás odrazuje. Zvláště když autor výslovně upozorňuje na nutnost výborných řidičských schopností. Po pravdě řečeno si naprosto nedokážeme představit, co to může v podmínkách jihoitalských dopravních zvráceností vůbec znamenat... :-)