San Marino

Sanmarinská republika byla vybrána jako jeden z cílů na zpáteční cestě už v teple domova. Musíme kajícně přiznat, že spíše jako kuriozita a pro zabarvení mapy Evropy odlovením místní kešky. Nakonec šlo o jedno z nejkrásnějších míst, co jsme zde poznali. Majestát pohoří s věžemi opevnění a romantika města na něm vystavěného se nám vryla hluboce pod kůži. Bylo tu prostě nádherně...

Jedno tam, jedno zpátky

Cestou do Kalábrie se nám podařil prvoodlov jedné kešky v národním parku Sila. Jak už jsme psali, byly tam nové keše dvě, ale druhá měla v listingu důrazné varování na obtížnost přístupové cesty. Pod dojmem čerstvě protrpěných hrůz večerní dopravní špičky pod Neapolí jsme se tehdá k jejímu odlovu neodvážili.

Čas dovolené plynul a ještě ani při cestě zpátky nebyla keš odlovena. No nedalo nám to a odbočujeme z dálnice do okolí města Acri, do údolí jménem Valle del Mucone. Cesta nakonec nebyla tak obtížná, rozhodně jsme zde během dovolené zažili mnohem horší. Silnička byla stále asfaltová a kroutila se sice tence a usilovně, ale projet se dala v pohodě i se slonem. Dokonce nejel v protisměru ani jeden autobus... :-)

Pak už jen pár set metrů procházky malebným údolím k čůrku vody v řece, přejít přes polorozpadlý most, vyhnout se na něm zmiji, hlídkující jen pár metrů od krabice a bylo hotovo. Jedno FTF cestou tam, jedno zpátky...

V údolí rostlo i červené víno a fíky. Malinko jsme ochutnali a obojí bylo skvělé.

K medůzám se nečuchá

Za celou dovolenou jsem ve vodě uviděl jen tři malé medůzky. Tak 5 cm v průměru, světle hnědé. Nevypadaly nebezpečně, ale chyba lávky. Svůj obranný mechanismus proti predátorům měly dost účinný. Bohužel jednu z nich Yveta omylem stiskla mezi koleny a medůzka nepoznala, že ji fakt nechce sežrat. Výsledkem byly velikánské puchýře a bolest podobná vosímu píchnutí.

Čepice na kdejakém kopečku

V našich krajích se vesnice a města stavěla u zdroje vody, často u soutoku řek. Jinak tomu zjevně bylo v říši římské. Po celé Itálii najdete mraky historických měst a všechny na temenech menších či větších kopců. Evidentně byla mnohem důležitější pozice obranná, než nějaký snadný přístup k vodě a dopravní trasy. Města a městečka jsou navíc s domy řádně italsky namačkanými jeden na druhý. Kopec má proto slušivou kamenocihlovou čepici...

Prezzi dei carburanti

Ceny pohonných hmot jsou v Itálii vysoké a navíc se místo od místa dost liší. Na našince pak číhá ještě jedna zvláštní zrada. Rozlišují se ceny samoobslužné a s obsluhou. Rozdíl činí někde 2 %, ale taky klidně 20 %. Ne, že by člověk neuměl manipulovat s hadicí. Fór je v tom, ze samoobsluha znamená si i zaplatit. Předem, bankovkami nebo kartou. Jenže jsme nenarazili na pumpu, kde by s tím nebyl problém. Někde pokladna nebrala bankovky, jinde karty. Co ale nebrala žádná bez výjimky, byly čipové karty. No a my měli pochopitelně všechny karty čipové...

Připravte se na ceny v rozpětí 1,29 až 1,77 € za litr nafty. Benzín vždy o cca 0,15 až 0,20 dražší. Průměrně kolem 1,5 €/l. A ještě jedna věc. Vývěsní štíty benzinek hlásí vždy cenu samoobslužnou. Necháte se nalákat na cenu 1,34 €/l a v reálu zaplatíte 1,53 €/l. Ale jsou i výjimky. Narazili jsme jednou na moc ochotného Itala, který nejdřív pomáhal radou, pak když nefungovala naše karta, tak rozebral samoobslužnou kasu, donutil stojan načepovat bez předchozího zaplacení a nakonec provedl platbu za sníženou cenu ručním terminálem. 

Jasně nejlevnější ceny jsou v San Marinu. Nejen, že je tam krásně, ale naftu koupíte za 1,26 €/l a nedělají na zákazníky žádné nesamoobslužné úskoky. 

Pokud k cenám pohonných hmot připočtěte dálniční poplatky, vyjdou vám náklady za kilometr jak u malého letadla. Konkrétně počítejte cca 6,80 € na 100 km, což při spotřebě našeho slona KIA Sportage 7,5 l/100 km zvyšuje efektivně cenu nafty na 2,40 €/l, tedy cca 66,- Kč za litr. Platí při provozu po placených úsecích dálnice a aktuálním kurzu Eura 27,40 Kč/€. Fuj...

Skokanská tradice

Skáčeme všude po světě od doby, kdy Andulka na Bali skákala sama při slunce východu se samospouští. Nemohli jsme vynechat ani zde. Slunce tentokrát zapadalo a spolu s pobřežními skalisky vytvořilo ten správný rámec. 1, 2, 3, hop...

Víno za 3 nebo za 8 €...?

I v Capo Vaticano v místním značně ušmudlaném marketu kupujeme lahvinku červeného. Cenová hladina kolem 5 € tu zcela chybí. Mají buď pochybné patoky za 3 € nebo od 7 € výše. Kupujeme pochopitelně to lepší. Nějak mi to ale nedá a beru k němu i jeden patok.

Pointa historky je předem jasná, že...? Patok byl nakonec vynikající a nebýt nalepené cenovky, tak jsme druhé "lepší" víno snad i vylili.

Tropea

Jestli na jihu Itálie stojí nějaké město za návštěvu, pak je to jistojistě Tropea. Historické centrum se tyčí vysoko na pískovcovém útesu, který spadá par desítek metrů kolmo k moři. Domy stojí až na samé hraně. Vlastně kus za ní, protože musejí být podpírány systémem klenutých opěrných zdí. Třešničkou na dortu místního všudypřítomného génia loci je kostel Santa Maria dell'Isola na skále vystrčené do moře hned naproti útesu s visutou hradbou domů.

Tropea je úžasná za dne i v noci. Za denního světla ohromují pohledy na útes, večer okouzlí uzoučké uličky, kde za každým rohem narazíte na romanticky svíčkami osvětlené stolečky některé z nesčetných místních restaurací. Byli jsme tu už 3x a při odjezdu se asi stavíme ještě jednou. 

Capo Vaticano

Jsme na místě. Poblíž majáku na Capo Vaticano, malé vesnici na nártu italské boty. Tachometr ukazuje přesně 2173 km z Ústí nad Labem (včetně odboček na přespání a odlov keší). Nebýt zážitků spojených s nocováním pod Neapolí, šlo by celkem o pohodovou cestu. Tedy v případě rozdělení na tři úseky a tři dny cesty. Jet tuhle vzdálenost nadvakrát nebo dokonce na jeden zátah už s pohodou nemá mnoho nebo zhola nic společného. 

Italské FTF

Italové geocaching moc nežerou. Zjevně se raději poflakují, pokuřují, leští si boty, ondulují vlasy a klábosí o nesmrtelnosti Juventusu a chroustů. Proto už pár dní čekají poblíž cesty do Kalábrie dvě neodlovené keše. Odbočka asi 35 km. Míříme jen na tu snadněji dostupnou u rezervace se starými stromy - I Giganti della Sila.

Keš je opravdu ještě pannou a ani staleté borovice s průměrem kmene přes 1,5 metru a výškou kolem 45 m nejsou k zahození. 

Druhou keš už nepokoušíme. Hodina chůze a obtížná přístupová cesta autem nás odrazuje. Zvláště když autor výslovně upozorňuje na nutnost výborných řidičských schopností. Po pravdě řečeno si naprosto nedokážeme představit, co to může v podmínkách jihoitalských dopravních zvráceností vůbec znamenat... :-)

Jak jsem vyvezl Yvetu k moři

Po ošplouchání v potůčku a navrácení slona z lůžkového režimu do přepravního, vyrážíme na poslední část cesty do Kalábrie. Navigace ukazuje vpravo, ale protože nocležna byla na kopci nad mořem, je mi líto se tupě obrátit na cestu do vnitrozemí a nevydat se ten kousíček vlevo. Když je to k moři co by kamenem dohodil. Hezky se projedeme přímořskými letovisky a za šplouchání vln Tyrhénského moře bude cesta na jih ubíhat o poznání radostněji.

Tak nějak to bylo. Pouze s tím naprosto nepodstatným rozdílem, že "kousek vlevo" a "co by kamenem dohodil" bylo trochu ze skály dolů s převýšením přes 700 metrů. A protože tam Italové nevybudovali výtah, musela se silnička klikatit tam a zpátky dobrých 15 km. K tomu se přidala oprava jednoho visutého úseku a s ní spojená objížďka neuvěřitelně krkolomnými uličkami o šířce 1,01 malilinkatého italského autíčka. Což je tak 0,6 našeho slona. 

Chvílemi jsem měl pocit, že objížďka vede přes soukromé visuté zahrady a každou chvíli očekával pokračování točitým schodištěm. Yveta tiše úpěla a stále dokola drmolila, že tohle teda nebyl dobrej nápad. Nebyl, ale to jsem jaksi třista metrů nad mořem už věděl taky. Jen mi nebylo moc jasné, jak přinutit slona se tu někde otočit a jet po schodech vzhůru. Navíc celých 15 km...

Což o to, moře bylo občas vidět. Ale stále jen pod útesem kdesi v hlubině. Nevím nevím, jestli se mi zrovna podařilo naplnit původní myšlenku "hezky se projet přímořskými letovisky za uklidňujícího šplouchání vln". 

Když jsme se konečně doklikatili až k hladině, nezbylo než po pobřeží dojet 40 km až do Salerna. A radostná cesta to rozhodně nebyla. Silnička vysekaná do kolmé skály, kde nebyla nouze se potkat i s autobusem, mne donutila mnohokrát zastavit v zatáčce a vytřeštěně čekat, zda protijedoucí Ital slonovi čumák obrousí nebo ne. Bylo to zas patřičně jihoitalsky nervydrásající. Ale alespoň může Yveta spokojeně prohlásit "To je táto dost, že's nás zase vyvez'...".

Noc nadivoko

První nocleh po cestě jsme zabukovali v penzionku u Franca Cis, druhý byl v plánu někde pod širákem nebo spíš v autě. Náš oranžový slon je k tomu přímo předurčen. Sklopením zadních sedadel v něm totiž vzniká rovná plocha. Stačí pohodit nějakou karimatku a ulehnout. Tedy opravuji - stačí vyndat celý obsah kufru, pohodit karimatku a ulehnout.

Aby bylo lze zalehnout, je třeba dojet autem na místo k tomu vhodné. Snadné. Ne ale na pobřeží Itálie. Nejprve jsme se hodinu prodírali z města šílenou dopravní špičkou. Když konečně začala silnice stoupat do hor, nebylo z ní úniku. Všude kolem domy. Odbočující cestičky na mapě vedly jen k dalším na sebe nalepeným domečkům. Nikde ani metr místa. A pokud už někde v zatáčce serpentin někde ten metr byl, nebylo místními opomenuto ho důrazně zahradit lanem. Už už chceme vzít zavděk prašnou odbočkou k nějaké fabrice a nehledět na hromady odpadků všude kolem, když mi padne oko ještě na jedno místo na mapě. Šťastný to pád. Za chvíli už parkujeme na místě, které bychom jinde považovali za zoufalé, ale zde se nám zdá býti noclehovým rájem. Dokonce tu teče malý horský potůček, který skvěle poslouží k ranní hygieně. Tedy až po vyndání celého obsahu kufru, pohození karimatek, zvládnutí ekvilibristiky zavírání kufru zevnitř, zamknutí auta bez aktivace alarmu, ulehnutí a usnutí v horských "příjemných" dvacetiosmi stupních pana Celsia...

Italská dopravní špička

Ano, slyšeli jsme, že doprava je v Itálii poněkud divoká. Slyšet a zažít je jako nebe a dudy. Z Pompejí chceme někam mimo město, přenocovat v autě. Vybírám na mapě nedaleké kopečky řka, že tam bude jistě chladněji, než nížinných 30 stupňů Celsiových. A taky míň všudypřítomného kouře. 

Cesta vede přes městečko jižně od Pompejí, asi Santa Maria La Carità, ale to není pro věc podstatné. Padá noc a doprava houstne. Tedy houstne. Ona nemůže být hustější. Úzkými uličkami se divoce prodírají kolony malinkých italských autíček. Blatníky na blatníky, zrcátka na zrcátka. Skoro všechna ta auta jsou pomuchlaná a sedřená, díly plechů a plastů přichyceny lepící páskou. Není divu. Podobný způsob jízdy nelze absolvovat bez nějakého toho šťouchance. 

Navíc většina řidičů drží v ruce mobil a velmi usilovně se věnuje jeho displeji. Auta vjíždí z vedlejší zásadně nejen bez dání přednosti, ale i bez jediného kouknutí. Heslo "já jedu a vy ostatní se přizpůsobte" je zde dovedené do absolutní dokonalosti. Do třímetrové uličky, kam by jinde v Evropě nevjelo ze slušnosti ani jedno z protijedoucích aut, se v Itálii vždy bez váhání vrhnou obě. Že je každé z nich dva metry široké nevadí. Navíc ani nepřibrzdí. To dělají jen úplní slaboši a ti tady rozhodně žádní nežijí. 

Korunu všemu dávají jezdci na skůtrech a malých motorkách všeho druhu. Jsou jich všude kolem stovky a divoce kličkují mezi auty. Předjíždějí je zleva i zprava. Polovina z nich nesvítí. Pokud s vyvalenými bulvami dupnu na brzdy a zastavím, protože vím, že tam už se naše a protijedoucí auto rozhodně nevejde, zakvičí dva tři skůtříky opodál a ze tmy se lačně vrhnou vyplnit pěticentimetrovou mezírku. 

Řidičem skůtříku je většinou mladý kluk. Často má za zády nebo před sebou na sedačce dítě. Nebo řídí matka a má jedno dítě před sebou a druhé vzadu. Skůtr se ovládá řidítky a kýváním těla. Jen tak lze zvládnou dvě až tři změny směru za vteřinu, což je v nočním italském městě naprosté minimum, co musí na motorce zvládnou každý. 

Je to šílené. Šílený propletenec kroutících se světelných hadů. Až teď mne napadá, že jsme měli ten mumraj natočit na video. Statisíce zhlédnutí na YouTube zaručeny. Bohužel to nešlo. Já držel křečovitě volant a Yveta všechna dosažitelná madla. Oba páry očí vyvaleny a nalepeny na čelním skle s cílem zabránit jisté srážce s některým z hadů nebo hadic. 

Po půlhodině prodírání se večerní dopravní špičkou víme oba s Yvetou jednu věc jistě - tohle už rozhodně nikdy v životě nesmíme v rámci zachování alespoň zbytečku duševního zdraví zažít. K tomuto předsevzetí nám od prvního dne jihoitalské dovolené dopomáhej Bůh. 

Vesuv dýmí

Cíl druhého dne cesty jsou Pompeje. Asi proto, že je na rozdíl od mnoha jiných italských měst známe. Z Vesuvu se kouří a spálenina je cítit na desítky kilometrů daleko. Naštěstí se nechystá další výbuch a pohřbení měst sopečným popelem, to jen na úbočí hory hoří několik požárů. 

Jak se později ukáže, nejde jen o Vesuv a o požáry. Italové dosti často pálí odpad a mnoho dýmových zdrojů vytvářejí sami. Problémem je, že rozptylové podmínky nad celou Itálií jsou nyní severočesky bídné. Viditelnost i smradlavost je, jak kdyby bez přestání dýmily všechny místní sopky najednou a naplno. Dá se proto bez nadsázky říct, že sice část cesty vede moc hezkou krajinou, ale my ji moc nevidíme. Je zahalená v těžkém dýmovitém oparu. 

Italské dálnice

O italských dálnicích jsme věděli jen to, že se tu platí mýtné. Na většině úseků důsledně. Italům se totiž vyplatilo vybudovat mohutnou mýtnou bránu na kraťoučkém úseku nad Neapolí a vybírat na něm pomocí armády výběrčích celá 2€.

Po přejezdu rakouských hranic jsou dálnice dvouproudé a úzké. Jen rakouským žárem pečlivě zinkovaná svodidla se změní na rezatá. V nížinách se rozšíří na tři až čtyři pruhy. Provoz na nich probíhá podle pevného schématu. V pravém pruhu jede občas nějaký kamion, jinak nikdo, ani ti největší lůzři. Ti patří do prostředního. Lůzrů je v Itálii málo. Snad jen některé méně sebevědomé Italky v pidiautech s motorem do 600 kubíků. Všichni ostatní jedou vlevo.

Rychlost v pravém je dejme tomu 90 km/hod, v prostředním něco přes stovku, v levém kolem 120. Díky rozdělení počtu aut jsou v pravém pruhu rozestupy 200 metrů a víc, v prostředním kolem padesáti. V levém maximálně deset. Poučky o vztahu rychlosti a délkách brzdných drah zjevně nikoho moc nezajímají. Jo a pokud je někde dálnice čtyřproudá, je pravý pruh zcela bez aut, to dá rozum. Zákon je zákon.

Ital nepoužívá blinkry. Svůj úmysl odbočit do vedlejšího pruhu buď nesignalizuje vůbec, nebo tím, že jede koly metr v cílovém pruhu. Z neznámých důvodů takhle dost často signalizuje i dvacet kilometrů v kuse, než odbočí. Italové jezdí s otevřeným oknem a vystrčenou rukou. I po dálnici ve stodvacítce...

Zcela zvláštní skupinou účastníků dálničního provozu jsou menší náklaďáky. Typicky s otevřenou korbou, na které se kinklá ledabyle připevněný materiál nebo pracovní stroj. Jezdí rychle a pochopitelně v levém pruhu, ze kterého zásadně a ani na okamžik neuhnou. Nejsou přece lůzři. Pokud náhodou někdo jede rychleji, musí náklaďáček předjet zprava.

Ústí nad Labem a Lago di Garda

První den cesty. Ještě doma v Ústí na kruhovém objezdu váhám, zda zamířit přes Prahu a Plzeň nebo přes Chomutov a Cheb. Navigace má jasno - jedině přes Drážďany. Ještě v Teplicích nás tam usilovně vrací...

Pak už cesta pokračuje hladce. Nejen po silnicích, ale i přes hraniční přechody. Brennerem profukuje uragán, co nám málem vyvrátil dveře. Alpská panoramata nemají chybu. Snad jen trochu víc sluníčka a víc příležitosti někde zastavit na focení. Hebkost zelené trávy na kopcích je neskutečná a malebnost vesniček poházených po kopcích až kýčovitá. 

Pomalu se blížíme k Lago di Garda. Obloha pošmourní a scenérie jezera má k reklamním fotkám daleko. Vjíždíme do tunelu s prvními kapkami, ale výjezd už je do slušné průtrže mračen. Po silnici se valí potoky vody. Obloha nevěstí brzkou změnu. Naštěstí jsme na horách a tam člověk nikdy neví, jaké bude počasí za 5 minut. Lago di Ledro je nádherné. Od jeho lehce mléčně tyrkysové vody nemůžeme odtrhnout oči. 

Na ubytování se musíme doptat, protože u adresy byly sice GPS souřadnice, ale o kilometr vedle. B&B Pinabel vypadá zvnějšku nezcelavalně. Okenice drží silou vůle a omítka má do dokonalosti daleko. Tu jednu noc to snad vydržíme... 

Vítá nás drobný mladý Ital dotazem "Erik...?", vede nás dovnitř a podává čerstvě vyloupaný vlašák. Hned za dveřmi se situace mění. Dokonalý jing a jang. Zvnějšku Popelka, zevnitř nádhera. Nebo vlastně taky Popelka, ale v šatech z oříšku. Z vlašáku od Itala...

Cely interiér je nahusto vyzdoben obrazy. Ital je ale nejen malíř, ale i hudebník. Jmenuje se Franco Cis. Klavír, kytary, kombo, pozvánky na Italovo výstavy. My už pozváni přijali. Celý dům je jedna velká vernisáž. I v pokoji máme pár originálů. Jen v koupelně chybí. Aby nenavlhly. Zato je koupelna skoro větší než pokoj a naprosto luxusně zařízená.

Před setměním ještě narychlo vyrážíme koupit nějaké to víno. Bezzecca vypadá romanticky, ale jediný obchůdek je tabák s lotynkou. Ptám se prodavačky, zda umí anglicky. Prý jen trochu německy. Přepínám a snažím se vyloudit větu s dotazem na obchod s potravinami. Moc mi to nejde, potřebné slovo "Lebensmittel" mi nějak nenaskočilo, ale ta dobrá žena to přesto pochopí a tak nějak divně se usměje. Aby ne. Potraviny jsou hned naproti, tři metry od nás. V krámečku s nápisem Alimentari mají skoro jen víno, ale to nám přesně vyhovuje. Bereme jednu flašku červeného a prodavač doporučuje jinou. Tak bereme obě. Vtom mi dochází, že jako obvykle mám s sebou nůž, ale ne otvírák na víno. Obíháme regál, jestli něco podobného nepatří do místního sortimentu. Ani náhodou... Naštěstí je italský prodavač muž na svém místě. Nejdřív nám chce láhev rovnou v krámě otevřít, pak štrachá v šuplíku, že nám jeden prodá a nakonec ho dostaneme darem. Tomu říkám pohostinnost...!

Víno (to doporučené) je skvělé. Ležíme v posteli, červené v plecháčku a já klofu blog. První den dovolené pomalu končí...

Island a Sýrie

Jaký vztah má Island a Sýrie a naše dovolená? Žádný nebo těsný? Těsnější, než by se mohlo zdát. Před pár lety jsme se chystali na dovolenou na Srí Lanku. Vše zařízeno a zaplaceno. Pak bouchla islandská sopka Eyjafjallajökull a naše letadlo bylo první, které neodstartovalo. Vzdušný prostor uzavřen a bylo rychle po dovolené. Letos míříme do Kalábrie. Po vlastní ose přes 2000 km a přes pár hraničních přechodů. Včera se začaly houfně uzavírat kvůlivá rostoucí vlně běženců ze Sýrie.

Jen doufáme, že omezení je hlavně v migračním směru od jihu k severu, takže do cíle dovolené dorazíme. Horší to asi bude zpátky...