Po přejezdu rakouských hranic jsou dálnice dvouproudé a úzké. Jen rakouským žárem pečlivě zinkovaná svodidla se změní na rezatá. V nížinách se rozšíří na tři až čtyři pruhy. Provoz na nich probíhá podle pevného schématu. V pravém pruhu jede občas nějaký kamion, jinak nikdo, ani ti největší lůzři. Ti patří do prostředního. Lůzrů je v Itálii málo. Snad jen některé méně sebevědomé Italky v pidiautech s motorem do 600 kubíků. Všichni ostatní jedou vlevo.
Rychlost v pravém je dejme tomu 90 km/hod, v prostředním něco přes stovku, v levém kolem 120. Díky rozdělení počtu aut jsou v pravém pruhu rozestupy 200 metrů a víc, v prostředním kolem padesáti. V levém maximálně deset. Poučky o vztahu rychlosti a délkách brzdných drah zjevně nikoho moc nezajímají. Jo a pokud je někde dálnice čtyřproudá, je pravý pruh zcela bez aut, to dá rozum. Zákon je zákon.
Ital nepoužívá blinkry. Svůj úmysl odbočit do vedlejšího pruhu buď nesignalizuje vůbec, nebo tím, že jede koly metr v cílovém pruhu. Z neznámých důvodů takhle dost často signalizuje i dvacet kilometrů v kuse, než odbočí. Italové jezdí s otevřeným oknem a vystrčenou rukou. I po dálnici ve stodvacítce...
Zcela zvláštní skupinou účastníků dálničního provozu jsou menší náklaďáky. Typicky s otevřenou korbou, na které se kinklá ledabyle připevněný materiál nebo pracovní stroj. Jezdí rychle a pochopitelně v levém pruhu, ze kterého zásadně a ani na okamžik neuhnou. Nejsou přece lůzři. Pokud náhodou někdo jede rychleji, musí náklaďáček předjet zprava.
1 komentář:
To dobre zname.....
Okomentovat