Tak nějak to bylo. Pouze s tím naprosto nepodstatným rozdílem, že "kousek vlevo" a "co by kamenem dohodil" bylo trochu ze skály dolů s převýšením přes 700 metrů. A protože tam Italové nevybudovali výtah, musela se silnička klikatit tam a zpátky dobrých 15 km. K tomu se přidala oprava jednoho visutého úseku a s ní spojená objížďka neuvěřitelně krkolomnými uličkami o šířce 1,01 malilinkatého italského autíčka. Což je tak 0,6 našeho slona.
Chvílemi jsem měl pocit, že objížďka vede přes soukromé visuté zahrady a každou chvíli očekával pokračování točitým schodištěm. Yveta tiše úpěla a stále dokola drmolila, že tohle teda nebyl dobrej nápad. Nebyl, ale to jsem jaksi třista metrů nad mořem už věděl taky. Jen mi nebylo moc jasné, jak přinutit slona se tu někde otočit a jet po schodech vzhůru. Navíc celých 15 km...
Což o to, moře bylo občas vidět. Ale stále jen pod útesem kdesi v hlubině. Nevím nevím, jestli se mi zrovna podařilo naplnit původní myšlenku "hezky se projet přímořskými letovisky za uklidňujícího šplouchání vln".
Když jsme se konečně doklikatili až k hladině, nezbylo než po pobřeží dojet 40 km až do Salerna. A radostná cesta to rozhodně nebyla. Silnička vysekaná do kolmé skály, kde nebyla nouze se potkat i s autobusem, mne donutila mnohokrát zastavit v zatáčce a vytřeštěně čekat, zda protijedoucí Ital slonovi čumák obrousí nebo ne. Bylo to zas patřičně jihoitalsky nervydrásající. Ale alespoň může Yveta spokojeně prohlásit "To je táto dost, že's nás zase vyvez'...".
Žádné komentáře:
Okomentovat