Italská dopravní špička

Ano, slyšeli jsme, že doprava je v Itálii poněkud divoká. Slyšet a zažít je jako nebe a dudy. Z Pompejí chceme někam mimo město, přenocovat v autě. Vybírám na mapě nedaleké kopečky řka, že tam bude jistě chladněji, než nížinných 30 stupňů Celsiových. A taky míň všudypřítomného kouře. 

Cesta vede přes městečko jižně od Pompejí, asi Santa Maria La Carità, ale to není pro věc podstatné. Padá noc a doprava houstne. Tedy houstne. Ona nemůže být hustější. Úzkými uličkami se divoce prodírají kolony malinkých italských autíček. Blatníky na blatníky, zrcátka na zrcátka. Skoro všechna ta auta jsou pomuchlaná a sedřená, díly plechů a plastů přichyceny lepící páskou. Není divu. Podobný způsob jízdy nelze absolvovat bez nějakého toho šťouchance. 

Navíc většina řidičů drží v ruce mobil a velmi usilovně se věnuje jeho displeji. Auta vjíždí z vedlejší zásadně nejen bez dání přednosti, ale i bez jediného kouknutí. Heslo "já jedu a vy ostatní se přizpůsobte" je zde dovedené do absolutní dokonalosti. Do třímetrové uličky, kam by jinde v Evropě nevjelo ze slušnosti ani jedno z protijedoucích aut, se v Itálii vždy bez váhání vrhnou obě. Že je každé z nich dva metry široké nevadí. Navíc ani nepřibrzdí. To dělají jen úplní slaboši a ti tady rozhodně žádní nežijí. 

Korunu všemu dávají jezdci na skůtrech a malých motorkách všeho druhu. Jsou jich všude kolem stovky a divoce kličkují mezi auty. Předjíždějí je zleva i zprava. Polovina z nich nesvítí. Pokud s vyvalenými bulvami dupnu na brzdy a zastavím, protože vím, že tam už se naše a protijedoucí auto rozhodně nevejde, zakvičí dva tři skůtříky opodál a ze tmy se lačně vrhnou vyplnit pěticentimetrovou mezírku. 

Řidičem skůtříku je většinou mladý kluk. Často má za zády nebo před sebou na sedačce dítě. Nebo řídí matka a má jedno dítě před sebou a druhé vzadu. Skůtr se ovládá řidítky a kýváním těla. Jen tak lze zvládnou dvě až tři změny směru za vteřinu, což je v nočním italském městě naprosté minimum, co musí na motorce zvládnou každý. 

Je to šílené. Šílený propletenec kroutících se světelných hadů. Až teď mne napadá, že jsme měli ten mumraj natočit na video. Statisíce zhlédnutí na YouTube zaručeny. Bohužel to nešlo. Já držel křečovitě volant a Yveta všechna dosažitelná madla. Oba páry očí vyvaleny a nalepeny na čelním skle s cílem zabránit jisté srážce s některým z hadů nebo hadic. 

Po půlhodině prodírání se večerní dopravní špičkou víme oba s Yvetou jednu věc jistě - tohle už rozhodně nikdy v životě nesmíme v rámci zachování alespoň zbytečku duševního zdraví zažít. K tomuto předsevzetí nám od prvního dne jihoitalské dovolené dopomáhej Bůh.